S vodou i bez ní

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

    Tak, jako Bohumil Hrabal, s tím rozdílem, že o něco dříve, začal Boris Šlechta citlivě naslouchat lidem a ejhle, klubaly se povídky psané jak těmi lidmi, tak jedním spisovatelem. Původně se Boris vyučil "knihařině", tedy knihtisku a knihvazačství. Leckterá díla ve verši i v próze ilustroval, a když o sobě hovoří, zmíní, že je herec ve výslužbě a všechno je to pravda. V kruhu nás, mladých přátel literatury, je Boris Šlechta o pokolení starším neocenitelným rádcem. V jeho povaze a pohnutém životě stačí číst mezi řádky, abyste uviděli člověka nevšedního, srdce mladé a duši neskutečně vlídnou a vyzrálou. Každá Borisova kniha, kterou vás podaruje, je svého druhu originál: Od myšlenek, přes ilustrace, až po vazbu je to potěcha a práce autorova, který často tvrdí: "Mám ji pro tebe, ale musíš počkat, až ti ji svážu." A my čekáme, čekáme rádi. Borisovy knížky se nemnoží, ony se rodí. Chci se vám zmínit o jednom titulu, který byl darován mně. Ač je ta básnická sbírka zlomkem autorova díla, je v ní obsaženo velké sousto leckdy až neúnosného lidského života.

    Byl jednou jeden muž, co potkal lásku svého srdce. Připadala mu v drobném ženském těle nesmírně prostorná: "Mé ruce/ sáňky/ sjíždějí tvé kopce/... Tvé boky/ ovce/ zlaté zvonce/ jsem ovčák pes/ a štěkot/ moje laskání/... Jsi vlahá zem/ a sníh máš na kopcích/ a já/ dvě lopaty/ a sbírám/ z nich/ ten sníh/... Jsem/ oslík poutníka/ a lačně/ hltám vodu/ Jsem poutník oslíka/ a bloudím/ zámkem/ setmělým/..." Říkáme: "chléb náš vezdejší dej nám dnes" a nikdo netvrdí: dej nám ho na týden, anebo víš ty co, dej nám ho dopředu tak na rok. Za život touhy se modlíme dennodenně. I já se notně strachuji a dožaduji se: Nedovol, veliký, aby slunce zašlo před večerem! Boris Šlechta uspořádal sbírku "Vyznání" v roce 1986, tři roky po předčasné smrti své ženy. Měl tu sílu přednést nám sloky, jež píšeme těm, o jejichž dlouhověkosti po našem boku pudově nepochybujeme. Soumrak nastal v podobě nemoci: "Ty nechceš stříbro/ nechceš zlato/ ani klenoty/ šaty/ látky/ šperky/ jenom pít/ jenom vodu/ vodu/ čistou vodu/ chceš po mně ty/ Vodu pramenitou/ Vodu studenou/ Vodu chladivou/ Vodu tekoucí/ Vodu šumivou/ Tvůj zázrak/ Tvou touhu/ jenom vodu/ obyčejnou vodu/ prosí tvoje/ rozpukané rty/ A já dát ti/ právě tohle/ jenom tohle/ nemohu/ Neboť bych tě/ zahubil..." Nejste s blízkým člověkem den a je vám teskno. A to si můžete otevřít šatník a nasát vůni, která vám učarovala. Co ale v případě, kdy vůně se už rozprchly, neboť nebyl, kdo by je obnovoval? Slyšel jsem, že slepí si po letech slepoty zapomenou vybavit slunce. Nuže, láska je asi víc než slunce: "Prázdná jak prázdná prázdnota/ má duše bez tebe/ Z prázdných flašek/ vzpomínek/ zámek stavím/ křehký/ rozpadavý/ Řeku bujnou/ veletok/ co splavný byl/ a loď mou nesl/ nemám už/ Mám...?/..." Prý je světlo, do kterého vcházíme, Boris to ví ze svědectví. Pak je tu ovšem ještě jiné světlo, takové srdcové světýlko toho, když člověk nepřestává žít a chodit do práce, kterou mu chystá nový den. Děkuji ti příteli za dar. Kéž slunce vydrží až do večera!

Boris Šlechta – skvělý herec, zdroj obrázku: Divadelní noviny