Šikmá plocha, ale pozor… lidé nejsou hloupí
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
Jiří Pehe hodnotí reakce na nové směry a subjekty v politice i následujícími slovy: „Úspěchy tak slaví politici slibující větší izolaci, zpřísnění migrace, opevňování hranic či omezení nadnárodní spolupráce a obchodu. V Evropě to od populistů také schytává Evropská unie, protože vysvětlit voličům, že EU může dělat pouze to, k čemu ji členské státy kompetenčně vybavily, a že na všem podstatném je třeba se pracně shodnout, je složité. … Tradiční strany rychle ztrácejí svoje voličstvo nejen proto, že jsou zakotveny v tradičních ideologiích, a nedokážou tudíž reagovat na nové výzvy, ale také proto, že zdánlivě stabilní sociální skupiny, které dlouhodobě reprezentovaly, v mlýnici globalizace mizí. V některých zemích, jako právě v Rakousku, navíc velké strany příliš dlouho žily v přesvědčení, že mají svoje jisté. Nepomáhá jim, že nejrůznější globální výzvy nelze snadno zařadit na levo-pravé škále. Populistická hnutí toho využívají, když slibují, že problémy budou řešit jednoduše bez levo-pravých znamének.“
Dovolte mi vysvětlit mou míru nespokojenosti s veřejnými záležitostmi u nás i okolo nás úplně jinak: Politicky svrchovaný stát se alespoň ve vnitrostátních věcech rozhoduje sám za sebe a ne ze zahraničí za sebe. Demokratický stát umožňuje co nejdostupněji a co nejčastěji podat podněty a žádost o vypsání veřejného hlasování – referenda. Dělá to proto, že lid je tu zdrojem státní moci. Stát s právem na svobodu smýšlení, pokojného projevu a svobodu shromažďování umožňuje přednést volně (beztrestně) kterýkoliv názor na jakoukoli záležitost, pokud nejde o pomluvu a o úmyslnou lež. Takový stát nepřenechává výraznou technickou moc několika mediálním podnikům takzvaného hlavního proudu. Pokud sdílíte tyto velmi stručně podané hodnoty, pochopíte mé rozčarování ze směru, kterým je nejen naše polistopadová zem vedena.
Už jenom opatření, která za názor občany špiní – trestají nebo umožňují člověka pomlouvat, že zastává nepřijatelná stanoviska, dostanou lidi na šikmou plochu. Přítomnost šikmé plochy samozřejmě umožňuje (vyžaduje) na jedné straně stádnost, na straně druhé zastrašování, šikanování, terorizování, politické soudní procesy… Současná šikmá plocha žije jednak v důsledku odvěké lidské touhy vlastnit a ovládat, a pak ve tvaru globalizace. Obzvlášť čitelné je to na krocích globálních politiků. Jejich náhledy, kroky, závěry bývají často v příkrém rozporu se skutečným veřejným míněním (dokazují to průzkumy v podobě tematických anket). A tu si politici postěžují: Ještě, že lid nemůže přímo tvořit zákony, to by byly drakonické pořádky! A lidé tlamují, co všechno dovedou státní představitelé zbabrat, zašmodrchat, zhoršit. Tohle je šikmá plocha naprosté nekomunikace mezi vládnoucími a ovládanými. Jejím průvodním jevem byly dřív cirkusové a pouťové sliby s grimasami potentátů na předvolebních reklamních poutačích. V současnosti došla lhostejnost k poplatníkům té míry, že velkoústé sliby už kandidáti na moc ani nepředkládají a rovnou se uchylují k bezobsažným průpovídkám, že bude líp a že Česko bude lepší. Na sto procent musí být zvoleni. Nikdo přece nechce, aby bylo hůř a Česko aby bylo horší, viďte. A jestli se to jejich „líp“ nepotká s vaší představou o dobru a o dobrém? Pak přijdou s další bezobsažností, že oni to myslí upřímně.
Samu politickou soutěž poznamenává jev, že v euroregionech (dříve v evropských státech) prakticky vůbec není možné, aby si lidé ve volbách vybrali z celého spektra nabídky politických stran a jejich předsedů. Stačí, aby hrozilo, že uchazeč o funkci podstatného státního úředníka nenaplní nebo nehodlá naplnit naděje globalizačních ideových, hospodářských a politických praktik a je v soustředěné přiměřené palbě „dobrých“ politiků, „na slovo vzatých“ analytiků a hlučných médií ničen jako krajně pravicový nebo jinak ošklivý. Na této úrovni kampaně nikdo ze „ctihodných“ nebude vysvětlovat mnohovrstevnatý pojem pravice – pravicový, ani levice – levicový. Přesto voliči „dobře“ levicových stran (sociální demokraté ano, komunisté ne) čerpají přesvědčení, že evropská unie straní jisté levicovosti. Snad stran tzv. překonání národní pospolitosti. Ovšem levicovost se odpaří ještě před původním cílem výhodnějšího postavení dělníků, rolníků a pracující inteligence. A už vůbec nesměřuje k důsledně levicovým poměrům v podobě lidových republik či komuny, která se zbavila vazeb na peníze. Euroamerická levice nás nepovede k budoucnosti, pro kterou bychom pracovali podle svých skutečných možností a ve které bychom dostávali podle svých skutečných potřeb. Takováto skutečná levicovost by nevyústila v nezměrné faktické i virtuální majetky skupin, které opravdu usměrňují pořádky v režii svých potřeb, svého míru a v režii pro ně výhodných sporů.
Myslím, že eurolevicovost už není cíl, ale korouhev proti europravicovosti, kterou stereotypně vykresluje jako příšernou hnědou vlajku. S těmito hrátkami sklouzneme na úroveň piktogramů, kterých se na sotva samostatném Slovensku chytal už Ján Čarnogurský, když lpěl na situaci, která vepíše na prapory Evropské unie samostatnou slovenskou hvězdičku. V soutěži o členství v EU neuspěl s novými hvězdami nikdo. Stále je jich tam dvanáct. Tuto situaci lze vysvětlit křesťanskou symbolikou: Ať dvanáct hvězd Mariiny svatozáře chrání Evropu. Jenže právě globalizující politické struktury odmítají věnovat tradiční evropské víře veřejný prostor. V globalizované (celosvětové) Evropě držíme náboženství za dveřmi soukromého – intimního prostoru, což nás od náboženských bitev ochrání jen do času. Vždyť se otevíráme civilizaci, která z důvodu cti pokládá náboženský prožitek za naprosto veřejný, celostátní, celokulturní, celocivilizační.
A jsme v bodě, kdy nedefinovatelný dvanáctihvězdičkový piktogram otevřel dveře milionům muslimů, kteří od své civilizace kvůli „poevropštění“ neustoupí, poněvadž ji považují za výbornou a v souladu s ní budou vyžadovat veřejné vyznání víry a ve větší či menší míře potvrzení takového vyznání v mohamedánském právu kdekoli na světě. Této energii nemůže symbol bez vysvětlení čelit. Čelit jí mohou jen poměry skálopevně definované a prožívané jako skutečné, jako opodstatněné, jako žádoucí a strhující.
