Ti, po kterých ani pes neštěkne...

Autor: Jindřich Žák

Před nedávnem naši republiku navštívili krajané ze zahraničí, kteří sem přijeli v rámci sedmého ročníku Mezinárodního krajanského festivalu. Krajané, jejichž dědové se dobrovolně hlásili za první i druhé světové války, do československých legií a naší zahraniční armády. Všichni byli připraveni bojovat za svobodu země, kterou mnozí z nich nikdy nepoznali. Bojovat za vlast, kterou si nesou ve svých představách, jako „zemi zaslíbenou“.

Tito lidé měli a do dnes stále mají ve svých srdcích zakořeněnou naši zemi, jako svou domovinu. Milují ji, obdivují a i dnes by byli mnozí z nich za tento kus země připraveni položit vlastní život. Za kus země, který znají jen z vyprávění, z obrázků a někteří, ti kteří nežijí v chudobě, i z internetu.

A jaký je náš názor na tyto lidi? Na ty, kteří naší zemi milují více než mnozí z nás, kteří zde žijeme? Jistě, mnozí z nich mají o naší zemi smyšlené představy, ale my jim je nevyvracíme. Je přeci tak hezké nechat se milovat a lásku neopětovat… a co až budou jejich domovy v ohrožení? Štěkne po nich onen pomyslný pes?

Je pravdou, že při nedávném neštěstí v texaském městě West, se naše ministerstvo zahraničí uvolilo a poslalo pár korun, média proprala několik fotografii a pár krátkých článků a opět nastalo ticho po pěšině. Spojené státy jsou ale vyspělou zemí, dennodenně jsme s nimi v kontaktu a tak se zprávy šíří rychle, ale co naši krajané jinde ve světě. Co o nich víme? Nepotřebují i oni naši pomoc? Mnozí se s hrdostí chlubíme příspěvky nemalých částek na pomoc zaostalým zemím. Bezesporu to je správný počin, ale je též správné nechávat naše krajany na holičkách? Vždyť rodiče často nemají ani finanční prostředky na základní školní vybavení, děti musí chodit dlouhé kilometry do školy, v obcích nejsou obchody, města jsou daleko, elektřina se stává nedostupným zbožím.

Krajané mnohdy pomoc díky své hrdosti odmítají, ale jednu věc nikdy neodmítnou a to přivítat nás ve svých domovech. Přivítat krajana z Čech. Oni nás znají, vědí o nás všechno, ale my o ně nejevíme sebemenší zájem. Není na čase to změnit?

Vyšlo v Orlickém týdeníku