Výuka soudobých dějin je nutností
Autor: Bc. Jan Hübsch
Není to tak dávno, co jsem na druhém programu České televize sledoval pořad, kde se na ulici ptali mladých lidí na klíčové roky a okamžiky soudobých dějin. Výsledek byl katastrofální. Mladí nedokázali odpovídat na otázky, kdy bylo Československo osvobozeno, v kterém roce se upálil Jan Palach, co byla Sametová revoluce a tak dále. Jak je možné, že zhruba dvacetiletí lidé nevědí o takřka nedávné minulosti? Sice už ji nezažili, nebo v ní nevyrůstali, ale v rámci jejich roků narození se dotýkala jejich rodičů. Můžou za to dvě okolnosti. Špatná výuka dějepisu a nechuť samotných studentů cokoliv vědět.
Nedělejme si iluze o tom, že studenti jsou chytří lidé a za vše může jenom školský systém. Oboje musí fungovat samozřejmě zároveň. Současní mladí lidé trpí nechutí vědět o své minulosti. Trendem dnešní doby totiž je, koukat se dopředu a ne zpátečnicky dozadu. Ovšem to, že budoucnost vychází právě z minulosti a z ní bychom se tedy měli učit, aby naše budoucnost byla lepší, jaksi nechápou. Dost možná jim to jejich učitelé ani neřekli, a rodiče také ne. Kde rodiče zklamou, nepomůže ani škola. Dnešní rodiče jsou zahaleni spoustami práce, komunikace v rodinných vazbách vázne rok od roku a mladí tak nedostávají ten správný příklad jak uchopit nedávnou historii a vůbec o ní cokoliv vědět. Když si do školy k vyučování nepřinesou z domu nějaké názory a myšlenky, jde veškerá výuka stranou, protože pro mladé tím pádem nemá žádného smyslu. Učitelé jsou až druhou instancí ve výchově. Základní výchovu, a do té zahrnujeme i výuku k vlasti, kterou mají odvést rodiče, učitelé suplovat nemohou.
Vědí dnešní studenti, kdo byla a jak dopadla Dr. Milada Horáková?
Jak jsem ovšem upozornil již v začátku, jedná se právě i o špatný školský systém. Výuku dějepisu je nutné obměnit. Zmodernizovat. Vědět o Mezopotámii a starém Egyptě je krásné a velmi fajn, ale v rámci utváření osobnosti studenta to je k ničemu. Když učitelé rychle projedou veškeré své osnovy, tak se dostanou k druhé světové válce. Ale tam skončí, protože víc času už nemají a jak podle průzkumů spousta dějepisářů říká, sami nevědí jak soudobé dějiny učit. Studenti se tak již nedostanou k tvrdým komunistickým letům padesátým, k šedesátému osmému roku atd. O Havlovi vědí pouze to, že byl prezidentem a že nás „nějak osvobodil od komunismu“. Disent, samizdat, exilová literatura a tak dále jim nic neříká. Nejsou právě tohle věci, které by měli utvářet pohled na vývoj ve své vlasti, příběhy konkrétních lidí přece budou utvářet jejich vlastní osobnost. I kdyby tohle stejně nefungovalo, jak jsem zde popsal, tak minimálně jeden klad určitě najdeme. Studenti si udělají vlastní názor. A to je velice důležitá věc. Mít názor.
Ovšem nejde jen o výuku ve škole. Ta musí fungovat dohromady s výchovou rodičovskou. Rodiče jsou ti, kteří musí přimět své děti například k četbě a ke sledování filmů tohoto tématu. Sáhněme si tak do svědomí, jak je to právě u nás doma, zda naše děti rozumějí soudobým dějinám. Poté se pojďme bít za obměnu výuky ve školských zařízeních. Musíme chtít všichni, aby dnešní mladí měli na otázky soudobých dějin svůj vlastní názor, protože bez něj hrozí absolutní odmítnutí a nepochopení historie a z něj plynoucí špatný vývoj budoucnosti. A k tomu máme blíž, než si myslíme. Mějme to na paměti a pojďme se snažit vývoj změnit.
