Zimní pohádka - Matýsek v zimě
Byla zima, tuhlo a chumelilo, vodu ve slepičím hrnci spojil mráz s rampouchem ze střechy a malý Matýsek se s taťkou brodí do zahrádky. Vrátka netřeba otvírat, to už za ně vykonala tíha sněhu. „Budeme je muset nasadit, až poleví čina,“ brumlá tatínek. „A taťko, taťko, co je to za kytičku, já myslím tamhle tu žlutou, červenou, vidíš ji tam tati?“ „To je, Matýsku,“ větší ze dvou kluků si dřepl ke plotu, „to je přeci slaměnka, slaměná krása.“ „Utrhni ji, taťko.“ Když dupali holínkami v kamenné síni, držel už Matýsek slaměnku v hrsti. A dal si ji do vázičky a mamince na stůl a mamince na žehlicí prkno a všude, kam se jen maminka hnula. Každý, i kočka Čekanka, si musel přivonět a, třebaže slaměnky nevoní, muselo se Matýskovi říkat: „Ó, no, to je vůně!“ Bylo kolem toho štěstí v domě, pak ale přijela babička, nejdřív z ní byly vidět tři kostkované tašky s ušima a až když je tatínek odnosil do kuchyně, objevila se kulihrášek babi a měla karlovarské oplatky pro Matýska, jé – lískovooříškové, a měla spoustu novinek pro rodiče. „Podívej, babi, my máme slaměnou krásu, řekni, že voní.“ Tak to pronesl Matýsek, když už ho dospělácké řeči tísnily. Jenže, chyba lávky. Babi si slaměnku tak oblíbila, že si ji vymínila pradědečkovi na hrob. Matýsek se už chtěl bránit, když si ho tatínek vzal na klín a šeptá mu do vlásků: „Neboj, bude kvítí až na půdu, a zrovna teď v zimě.“ Synkovi se to v zimě s kytkami nezdálo, ale taťka mu přece nelže. A k večeru, tma už se na střechách přímo řádkovala, se zas vydali do zahrádky. Tatínek naslinil prst a staví ho proti větru. Hvězdy jako bys vycídil drátěnkou. „Bude mrznout a zítra se ti do oken namačká hotový květinový záhon,“ přesvědčuje synka.
Matýsek nemohl dospat. „Už je zítra!“ volal po koupání z postýlky. „Zítra bude, až rudé slunce vyjí mísu krupicové kaše a nechá jen hvězdičky.“ Takhle to tatínek vysvětloval hošíkovi před spaním a klouček v modrém a zeleném pyžámku taťku objal. „Mám tě rád,“ šeptal Matýsek, a pak ještě: „A kam přijdou ty hvězdičky?“ „Ty hvězdičky přijdou za ty veliké stromy korunáče, co jich je plné kadeřavé nebíčko a co jim říkáme mráčky obláčky.“
A bylo ráno, dospala se do něj do růžova celá rodina a maminka jinak nedala, než že se ze všeho nejdřív bude snídat. Taťka spiklenecky pomrkával a Matýskovi do hrdélka neklouzalo, už v pusině to vázlo, hlad, ani chuť nebyly. „Tatíčku, ukážeš mi ty kytičky v zimě? Já je chci uvidět.“ A tatínek maminku omluvně pohýčkal po vláskách, potěžkal Matýska, světlo svých očí, a v růžovém pokoji, teplém od červánků, ukazuje, jak kreslí mráz. „A vidíš, tohle bude spíš kapradí a tady u té říčky,“ a taťkův ukazováček pilně ukazuje na provázek z jíní, „to asi budou blatouchy. Nebo ten bičík pod šípkovou růží, nemohl by to být krvavec toten?“ A nadšený Matýsek, že nemohl, protože to bude luční zvonek. A pak zas zazvonila babička, chlapec z toho měl těžkou hlavu, na oplatky s lískovými oříšky se těšil, ale tak trochu se bál, že babička odveze pradědečkovi na hrob i tu zmrzlou krásu na oknech. „Neodveze, to nejde, to by jí studilo přes ruce,“ pravil rozhodným hlasem tatínek.
Autor pohádky: Mgr. Patrick Ungerman
Další pohádky autora naleznete v knize:
