S TRNOVOU KORUNOU POCHOVÁN. K literárnímu odkazu Karla Havlíčka

Napsal: Bc. Jan Hübsch

„Nečinně se chovat, je nazpět jít.“

Karel Havlíček Borovský

Zakladatel moderní české žurnalistiky a satiry. Literární kritik, skvělý literát, ale i zřejmě nejkontroverznější postava devatenáctého století. Tím vším byl Karel Havlíček Borovský. Podrobné popsání jeho životních peripetií a šťastných chvil by vydalo na mnoho řádků textu. Zhutnit bychom jej však mohli do slov samotného Havlíčka: „Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska Tě ctí za svatého, zítra budeš sviňák.“ Tato prostá veršovánka, kterými plnil stránky českých novin a časopisů, nejvíce přibližuje život Karla Havlíčka Borovského.

Havlíček se narodil roku poslední říjnový den roku 1821 v Borové u Přibyslavi. Celé své dětství strávil na Vysočině. Již ve svých devíti letech, kdy odešel na rok studovat němčinu do Jihlavy, začal poprvé silně pociťovat národnostní rozdíly. Tento okamžik zůstal v Havlíčkovi silně zakořeněn a „boj mezi národy“ později přijal za svoje nejdůležitější literární a hlavně novinářské téma. Roku 1833 začal studovat gymnázium v Německém Brodě (dnes Havlíčkův). Studium dokončil roku 1838 a tentýž rok se přesouvá do Prahy studovat filozofii na Karlově univerzitě.

Havlíček toužil ještě před příchodem na Univerzitu působit výchovně na český lid. Ještě týž rok tedy vstoupil do kněžského semináře. Poměry, které v něm však panovaly, ho ovšem silně rmoutily. Myšlenku národního boje, či myšlenku české národní pospolitosti zde neshledával. Spíše naopak. Výchova kněžstva byla vedena konzervativním způsobem ve všech směrech. Pokrokové smýšlení Havlíčkovo tedy nemohlo v žádném případě souhlasit s protinárodním cítěním semináře. Tři léta vydržel snášet konzervatismus kněží a na podzim roku 1841 ze semináře vystupuje. Byla to právě doba strávená v kněžském semináři, která způsobila jeho nekompromisní vyhrazení se proti římsko-katolické církvi. Ke svému stěžejnímu tématu, boji za českou národní pospolitost, tak přibírá téma druhé. Boj proti církvi. Téma svoji velikostí přesahující „české hranice“ v Rakousko – Uherské monarchii.

Za jeho působení na Karlově univerzitě se přátelil s Jánem Kollárem. Díky jeho vlivu a jeho poémě Slávy dcera se stal silným zastáncem rusofilství a všech všeslovanské vzájemnosti. Právě toto smýšlení zapříčinilo jeho odjezd do Ruska, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Svůj názor na rusofilství po tomto pobytu dost výrazně pozměnil. Roku 1844 se vrátil zpět do Rakouska – Uherska přesvědčen, že myšlenka slovanské vzájemnosti je holý nesmysl. Aby své okolí přesvědčil o svém názoru, pustil se horlivě do sepsání svých názorů a myšlenek na téma rusofilství a slovanská vzájemnost. Vznikl z toho jakýsi „manifest“ o škodlivosti ruských mravů a o nepřekonatelných rozdílech mezi slovanskými národy. Jeho první text otisknou ve své příloze Pražské noviny po názvem Obrazy z Rus a z Havlíčka se rázem stává známá osobnost.

O dva roky později se na doporučení a přímluvu samotného Františka Palackého stává redaktorem Pražských novin, ale hlavně jejich přílohy Česká včela. Palacký v Obrazech z Rus vytušil obrovský novinářský talent, který bylo zapotřebí naplno rozvinout. Dal mu k tomu příležitost právě v České včele. Havlíček se svému novému povolání naprosto oddal a vášnivě se pouštěl do kritik jak společenských, tak literárních. Roku 1845 na sebe upozornil svoji sžíravou kritikou posledního románu Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech.

V té době již velice sebevědomí Tyl byl od Havlíčka sražen na kolena před celým národem. Snažil se bránit, ale Havlíček si nebral servítky a tak Tyl kolem sebe spíše bezmocně kopal a díky tomu si uřízl velkou ostudu. Havlíček tak naplno pocítil sílu svého novinářského umu a do práce se tak opřel ještě silněji.

Revoluční rok 1848 byl pro Havlíčka přelomovým. Odchází ze svého angažmá v Pražských novinách a zakládá noviny vlastní. Jelikož je mu již Praha malá a za sebe se nijak neohlíží, tak zakládá Národní noviny. Ty v brzké době dosáhly obrovské popularity a staly se vůbec prvním deníkem v Českých zemích.

I přes to, že byl Havlíček velký radikál a boj za českou národní pospolitost vedl každým dnem, myšlenku revoluce spíše odsuzoval. Nepovažoval za vhodné takovýmto způsobem vybojovat společný cíl všech Čechů. Byl si totiž vědom slabé síly, kterou Češi v tomto boji mají, ale hlavně se bál výsledků, které díky tomu mohli změnit politiku v horší, o řadu let zpět. Zde Havlíček prokázal svůj správný úsudek, jak se následně prokázalo.

Ve stejném roce v době potlačení revoluce byl poprvé zatčen a na několik dní se stal vězněm. Během této doby byl však ve své vězeňské nepřítomnosti zvolen poslancem Říšského sněmu a Národního výboru. Díky tomu tedy obdržel poslaneckou imunitu a z vězení musel být propuštěn. Do své nové role v Národním výboru se vžil rychle a stal se velice aktivním členem. Ovšem jako poslanec Říšského sněmu tak aktivní nebyl. Ve svém poslaneckém mandátu neviděl nic, čím by mohl pomoci národní myšlence a tak se chopil příležitosti psát pro své Národní noviny přímo z místa „zastaralých prorakouských myšlenek“, tedy ze samotné Vídně. Havlíček hnán vlastním svědomím a pokrokovým myšlením se více a více ve svých textech vyhrazoval proti vládě. To mělo za následek červen roku 1849, kdy byly Národní noviny pro svou ostrou kritiku zakázány.

Aby mohl pokračovat ve vydávání, slíbil Havlíček ministerstvu zmírnění své kritiky. Povolení k vydávání dostal. Havlíček dal ministerstvu slib jen na oko. Potřeboval v kritice pokračovat. Ještě neřekl vše a tak v kritice naopak ještě přitvrdil, protože věděl, že jeho noviny budou nakonec zakázány. Stalo se tak hned v lednu dalšího roku, kdy byly noviny zakázány nadobro spolu s přílohou Šotek, kde Havlíček uveřejňoval své epigramy. Za tento prohřešek byl vykázán z Prahy. Po dlouhém hledání svého nového působení se nakonec usadil v Kutné hoře. Ta byla totiž jediným místem, kde texty problémového a sledovaného novináře neodmítali tisknout.

Kutná hora se pro Havlíčka stala novým zázemím odkud vést svůj boj proti církvi a za českou myšlenku. Založil zde časopis Slovan, který vydával dvakrát týdně a pokračoval v něm ve svých textech známých již z kritických Národních novin. Za svoji činnost byl pod neustálým dohledem několika osob a domovní prohlídky se pro něho staly častým rituálem. Několik čísel časopisu bylo díky svému obsahu zkonfiskováno a sám Havlíček byl pod silnou palbou obvinění a udání. Takřka běžnou věcí se stalo vedení několika soudních sporů najednou, což se Havlíček nebál svým osobitým humorem v několika číslech časopisu okomentovat.

K loajalitě byl Havlíček vyzván několikrát soudem, ale i finančními pobídkami od státní moci. Nikdy se ho však k loajalitě přesvědčit nepodařilo. Soustavný tlak, který byl na něho mířen, však nakonec nevydržel. V létě 1851 bylo vydáno opatření, díky němuž mohlo být zakázáno vydávání jakýchkoliv tiskovin. Havlíček chtěl státní úředníky připravit o radost ze zlikvidování časopisu, a tak sám vydávání Slovana zastavil.

Zhrzený Havlíček rezignoval a svoji žurnalistickou kariéru se rozhodl ukončit. Chtěl se naplno věnovat rodině a založit si hospodářství. S podnětem k další práci za ním však přišel opět František Palacký. Ten přišel s nápadem vydat knižně soubor jeho článků. Havlíček omámen novou inspirací se do práce naplno položil a vznikly tak knihy Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Obě knihy měly obrovský úspěch. Kutnohorské epištoly byly policí zakázány, ale až v době co již byly prodány všechny výtisky. Jejich třítisícový dotisk se z tiskárny však do rukou českých čtenářů už nedostal. Policie jej zabavila.

V listopadu 1851 byl Havlíček již po několikáté postaven před soud, ale tentokrát obviněn. A to hned z několika přečinů. Ovšem na základě znalosti práva a jeho brilantní obhajoby byl soudem osvobozen. Havlíček tak sice nebyl odsouzen, ale státní moci se podařilo to nejdůležitější. Jeho ostrý, nesmlouvavý, kritický hlas byl umlčen a se zastavením Slovana přestal existovat český tisk.

Po soudu se Havlíček vrátil do Německého brodu, kde žil v ústraní a nijak společensky se neangažoval. Na mysl mu vytanula znova myšlenka věnovat se hospodářství. O tom, že mu státní aparát dá pokoj, měl velké pochyby. Dokonce byl prý před chystaným nezákonným zákrokem proti jeho osobě varován, ale sám zřejmě nevěřil, že by rakouská moc byla něčeho takového schopná.

Císař Franz Josef I. v prosinci 1851 dostal z rukou ministra Bacha doporučení deportace Havlíčka do Salzburgu. Sám císař se ovšem rozhodl jinak. Rakouské významné město nepovažoval za dostatečný trest pro zpupného novináře a jako místo deportace zvolil odlehlý, v Alpách ležící, Brixen. Havlíček tak byl deportován bez jakéhokoliv soudního řízení.

V třetí hodinu ranní 16. prosince vtrhl do Havlíčkova bytu policejní komisař se dvěma strážníky a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl náročnou cestou zasněženými Alpami dostavníkem dopraven do Brixenu.  Zde Havlíček napsal své velké satirické básně.

Tyrolskými elegiemi se již díky názvu hlásil k takzvanému žalozpěvu, který od antických dob tlumočil jakýkoliv druh stesku. Ať již po vlasti, po milé či po svobodě. Jedná se o výrazně autobiografické básně. V jejich příběhu básník zachytil onu noc, kdy byl vytažen z postele, a pak cestu s policejní asistencí do Brixenu. Základní pásmo básnické skladby má ráz úvahy a zachycuje muže, kterému se těžce odcházelo od rodiny a jemuž se v internaci stýská po domově i po činnosti, od níž byl odtržen. Setkáváme se však s komentářem protivníků hlavního hrdiny. Tato část je plná výsměchu.

Skladbu uvádí a celkově prostupuje rozhovor hrdiny s měsíčkem, jímž chtěl Havlíček připomenout romantický kult Luny. Jeho měsíček je od člověka také daleko, stejně jako bývala Luna všech romantiků. Ubírá se svou drahou, zatímco muži, který ho oslovuje, je vykázáno místo pobytu v cizině. I přesto však hovorový tón a těsná blízkost lidové písni činí z měsíčku jediného společníka muže, který se i při své zkroušenosti vysmívá moci, jež ho spoutala.

Pohádkovou formu zvolil pro skladbu Král Lávra. Pohádku nemyslí ovšem vážně, jako je psali jeho současníci Božena Němcová a Karel Jaromír Erben. Havlíček se chopil cesty jiné. A to cesty aktualizování pohádky jako politického jinotaje. Z velké části navazoval na Tylovy dramatické báchorky například ve Strakonickém dudákovi či Tvrdohlavé ženě. Základní látku pro Krále Lávru našel Havlíček v řecké mytologii. Konkrétně v báji o králi Midasovi, kterému z hlouposti narostly oslí uši. Přímou inspirací mu však bylo povídkové zpracování staré látky od M. Hartmanna (1851), kterou sám přeložil.

Po všech stránkách nejsložitější z Havlíčkových brixenských satir je Křest svatého Vladimíra v podtitulu označený, jako Legenda z historie ruské. Jedná se zároveň o jeho nejrozměrnější skladbu. Její konec se buďto ztratil, nebo jej Havlíček nestihl dokončit. O této skladbě začal Havlíček přemýšlet již za svého ruského pobytu. Několik jejích částí měl napsaných před svoji internací v Brixenu. Havlíček ve skladbě zpochybňuje nejen světskou a církevní moc a jejich propojení. Hlavně zpochybnil existenci jakékoli morální a právní normy, která by měla platit bez výjimky v každém soužití. Havlíček se ve skladbě neváhá pouštět do ostrých kolizí mezi bohem a králem do kterých ve vtažena i postava žurnalisty.

Příběh o utracení boha Peruna vyčetl Havlíček z Nestorova rukopisu, nejstarší ruské kroniky. Kroniku však zesměšňuje, doslova travestuje. Ruská kronika je směšnohrdinským eposem, žánrem pěstovaným za osvícenského klasicismu a Havlíček jej svým podáním modernizuje. Dávné a přítomné, svaté a všední, božské a lidské, legendární a politické míchá a konfrontacemi relativizuje.

Velice blízký byl Havlíčkovy nejmenší žánr satiry, epigram. Svou literární dráhu jím začal a celý svůj život se k němu vracel. Část svých epigramů uveřejnil časopisecky. Sbírka Epigramy bohužel zůstala za autorova života pouze v rukopise. Mohl za to Havlíčkův rouhavý tón v němž se vyrovnával s veškerými návyky přizpůsobivců. A Havlíčkovy bylo jedno zda se jednalo o národy v monarchiích, o obyvatele Čech, nebo o české spisovatele. Jednotlivé oddíly sbírky jsou ironicky adresovány církvi, králi, vlasti, Múzám a světu.

Církvi Havlíček předhazuje bažení po světské moci a majetku a také přezírání rozumu. Světské moci – v oddíle Králi – vytýká sklon k odměňování patolízalství, úplatkářství a pronásledování reformátorů. Oddíl nazvaný Vlasti ironizuje české sebeklamy. Konkrétně tedy poměry na univerzitě, v divadle, představy o „velkém Rusku“, ale i o bitvě na Bílé hoře. V oddílu Múzám se Havlíček ostře vysmívá originálničení. K osudu epigramatika mezi lidmi, kteří nad rozum a poctivost staví požitek a vlastní prospěch promlouvá v poslední oddíle nazvaném Světu.

Onu ironickou perspektivu v Havlíčkových epigramech vytvářejí slova z obecné, ale i ojediněle nářeční mluvy, ovšem do protikladu k nim Havlíček postavil výrazy latinské a německé. Jako novinář Havlíček používal cizích slov tak, aby jejich význam objasňoval, a tím obohacoval jazyk prostých lidí. Jazyk lidí bez filologické průpravy. V poezii měl však na čtenáře mnohem vyšší nároky. Cizojazyčné výrazy kladl vedle českých slov, aby dosáhl jejich ironického zrcadlení. Díky svým obhroublým či „sprostým“ výrazům do poezie vnesl tabuizované představy. Havlíčkovo rouhačství se tak díky tomu nedotýká jen církve, vlády a nejobyčejnějších lidských nectností, ale také i jazyka.

Zpupný novinář a básník byl s ohledem na nemocnou ženu a dcerku z brixenské internace předčasně propuštěn na jaře 1855. Na důkaz spolupráce se zřekl veškerých svých veřejných činností. Než se stihl však vrátit ke své rodině, jeho žena zemřela. Zdrcený Havlíček rezignoval i na čtení tiskovin a knih. Dále ho trápil neustálý policejní dohled. Jeho několikrát přijatá vidina rodinného štěstí na nějakém venkovském statku se definitivně rozpadla. Dokonce se musel setkat i s tím, že po jeho návratu do vlasti, se z obavy o svoji vlastní budoucnost, s ním přestali stýkat mnozí jeho známí.

Nedlouho po jeho návratu mu byla diagnostikována těžká tuberkulóza. I přesto, že mu byla diagnóza zatajována, Havlíček tušil svůj brzký konec.

Jeho pohřeb se stal manifestací za práva českého národa a Havlíček sám se dostal do pozice národního mučedníka. Účast na pohřbu byla veliká a plna národních ikon. Organizace pohřbu se ujal Jan Němec. Jeho manželka, veliká česká spisovatelka Božena Němcová, položila Havlíčkovi na rakev trnovou korunu, aby podtrhla Havlíčkův mučednický úděl.

Karel Havlíček, jenž se podepisoval Borovský, podle místa svého narození, skonal po těžké nemoci v tichosti, bídě a odtržen od práce, kterou miloval. Jeho duch národního buditele, však i přes spoustu životních útrap zůstal nezlomen. Havlíček symbolicky s trnovou korunou vstoupil do národního panteonu.

Dovětek autora:  Již za svého života, ale i po smrti byl Havlíček uctíván, jako břitký novinář, bojovník za občanskou rovnost a svobodu slova, za demokratickou samosprávu obcí i národů a hlavně jako protivník monarchie. To vše až do první republiky. Až ve stínu politického komentátora a velice ostrého kritika stál Karel Havlíček jako básník. Důkazem tomu budiž první a zároveň poslední soubor kriticky vydaného Havlíčkova díla. Ten totiž pochází z počátku 20. století. Moderní kritické vydání nám dosud chybí. Havlíček byl také velkým překladatelem – přeložil satirické povídky francouzského encyklopedisty Voltaira a svým překladem k nám uvedl satiricko-mravoučný román N. V. Gogola Mrtvé duše.

ČTĚTE TAKÉ O VZPOMÍNKOVÉ AKCI NA OLŠANSKÝCH HŘBITOVECH:

Na Karla Havlíčka s námi vzpomínal i senátor Jaroslav Doubrava