Srbové na Kosovu podruhé poražení

Napsal: Patrick Ungermann

Teprve na sklonku sedmnáctého století při střetech s Turky pronikli Rakušané za vydatné pomoci srbských rebelů hluboko na Balkán, nicméně do deseti let byli vytlačeni a znovu se domohli části poloostrova až během rakousko-turecké války v letech 1716 - 1718. Tehdy se proti Turkům vzbouřila ještě Černá Hora, která se sultánům nikdy plně nepoddala. V důsledku těchto válek byly ovšem ze starého Srbska (z Rašky a Kosova) vyháněny desetitisíce pravoslavných Srbů a osmanské vlády sem naopak usidlovaly pomuslimštěné Albánce. Začátkem druhé dekády dvacátého věku bylo velikou událostí na Balkáně válečné vystoupení Srbska, Černé Hory, Bulharska a Řecka proti Turecku. Napětí kořenilo v událostech z roku 1912, kdy mladoturci společně s Albánci vybíjeli slovanské křesťanské obyvatelstvo.

PRVNÍ DÍL ZDE: Srbové na Kosovu poprvé poražení

První světová válka si vyžádala dva a půl milionů srbských životů, ta druhá jen o půl milionu méně. Ovšem během let 1941 až 1945 si Albánci pod italským patronátem nárokovali velkou část Kosova, odkud vyhnali na sedmdesát tisíc srbských rodin. V Jugoslávii vyhráli tuto válku komunističtí partyzáni. Na podzim 1944 čtyřsettisícová partyzánská armáda maršála Tita zahájila osvobozování Srbska. Jih Srbska a Makedonii pomáhali čistit od Němců rudoarmějci a Bulhaři. Bulharsko přešlo na stranu protihitlerovské koalice pod vlivem rozsáhlého protifašistického povstání. Tito přetvořil partyzánské sbory na jugoslávskou armádu, která v lednu 1945 čítala osm set tisíc mužů a boj s Němci ukončila 16. května 1945.

Josip Broz-Tito byl věřící komunista, cítil internacionálně, budoucnost Jihoslovanů spatřoval ve vítězství pracujícího lidu, nikoli v zohledňování národnostních požadavků. Projevy národovectví trestal, zejména projevy takzvaného velkosrbského nacionalismu. Tito podělil majetky oněch  sedmdesáti tisíc srbských rodin mezi albánskou chudinu bez nároků Srbů na návrat do Kosova. Prý se tak dorovnají sociální rozdíly.

Od poloviny šedesátých let zachvacovala Jugoslávii hospodářská krize, doprovázená zesilováním národ¬nostních sporů. Jednou z nejpalčivějších otázek byla situace v Kosovu. Šlo o nejza¬os¬talejší část Jugoslávie s převažujícím albánským obyvatelstvem, jež se domáhalo stále rozsáhlejší autonomie. Někteří Albánci usilovali o povýšení statusu Kosova na jednu z federálních republik, jiní by rádi připojili Kosovo k Albánii. Josip Broz-Tito zemřel čtvrtého května 1980. O rok později opět propukly bouře v Kosovu. Kosovští Albánci pálili Srbům úrodu, napadali srbské vesnice a jejich obyvatele znevýhodňovali prostřednictvím autonomní správy. Proto se v polovině osmdesátých let vystěhovalo z Kosova na třicet tisíc Srbů. Rozdíly v životní úrovni jednotlivých republik proti sobě popouzely Srby, Chorvaty, Slovince i Makedonce.

Situace Srbů v Kosovu byla tím zoufalejší, že nenacházeli zastání. Jejich kritiku nesnesitelné šikany považovalo federální vedení za projev onoho zakázaného velkosrbského nacionalismu. Albánci měli v Kosovu rozsáhlou autonomii, vlastnili svůj tisk, rozhlas, televizní vysílání. Tak v čem tkvěla jejich problematická situace? Byli to vesměs lidé zaostalí, nedovzdělaní a rodili hodně dětí – deset potomků v rodině nebylo nic výjimečného. Vzdělání nepatřilo mezi hodnotové priority rodičů, a tak se ani děti pořádně neučily, neovládaly jazyky, a tudíž nemohly za prací vycestovat do západní ciziny, jak to dělali desetitisíce Jihoslovanů. I za komunistů byl totiž v platnosti zákon, který dovoloval Jihoslovanům vycestovat za prací do zahraničí.

Do Kosova zavítá mladý stranický funkcionář Slobodan Miloševič. Na jedné srbské demonstraci se k němu přes odpor ochranky prodere zoufalý muž a vysvětlí, že Albánci Srby mučí i zabíjejí. „Tady vás nesmí nikdo bít,“ zní Miloševičova krátká odpověď. Miloševič se snaží i tady zavést normální ústavní pořádky, které jasně vymezují jednání zákonné a protiprávní. Neuspěje. Albánci, starousedlí i ti, co pořád doemigrovávají z chudé Albánie, se vzbouří. Miloševič se snaží si je koupit. Albánci nemusí platit daně, ani inkaso. Nepomáhá to. Oni chtějí mít vlastní, etnicky čistý stát.

Ve druhé polovině devadesátých let si kosovští Albánci zakládají teroristickou odbojovou skupinu UČK. UČK verbuje členy brigád i násilím, i násilím odvádí lidi, aby pro UČK pracovali a zabíjí na čtyři sta Albánců projugoslávsky smýšlejících. Do svých řad získá UČK dva tisíce arabských islamistů. Jugoslávská vláda posílá na teroristy vojsko. Teroristé vyjednávají o příměří, které vzápětí poruší, aby v klidu doobsadili pozice, které museli při ozbrojeném střetu vyklidit. UČK používají civilního obyvatelstva jako živých štítů, ve staré vápence spalují srbské děti, ženy, starce, přes měsíc vězní v kozím chlívku albánskou rodinu s kojencem a batoletem jen proto, že rodina pozvala na kávu srbského souseda. Rodině nedají po celou dobu najíst, ani napít, ženy chytají do dlaní dešťovou vodu. Jugoslávská armáda a televizní reportéři odhalují řady mělkých masových hrobů stovek a stovek umučených a popravených místních Srbů. Armáda chce UČK porazit. To už ale země vojenského paktu NATO, zejména Německo a USA, tlačí na jugoslávskou vládu, aby akce v Kosovu ukončila, jinak že začne přesilová válka s Jugoslávií. Jak jednání na mezinárodní úrovni vypadala? Poslechněme si, co o nich vypovídá bývalý diplomat, zpravodajec a velvyslanec při OBSE ve Vídni Miroslav Polreich: „Rugova byl velice přístupný a hlavně mu šlo o maximální autonomii a zabránění střetů. Priština byla tehdy město mladých lidí vzdělaných v zahraničí a plně podporujících stanovisko Rugovy. … Jednání probíhalo velmi příznivě. Rugova se zaručoval, že má natolik vliv, že konflikt by musil být jedině iniciován z venku. Což se později i stalo. Na místě jsme zpracovali poměrně příznivou zprávu pro Srby. Když jsme se vrátili do Vídně, byla nám předložena úplně jiná zpráva, než jakou jsme sepsali. Byla otevřeným protisrbským pamfletem. Trochu jsem počkal, až to vydýchám, a pak jsem řekl, že všichni víme, že je to lež, a že pokud by to tak mělo zůstat, tak vydám svoji vlastní zprávu na základě podkladů zprávy dřívější. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: ,Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši.´ … Takže se nakonec četla pravda. Po přednesení zprávy na plenární schůzi velvyslanec Rakouska Vuković, původem z Chorvatska, za mnou přišel a zareagoval slovy: ,To, co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit…´ … Později, jak krize v Kosovu rostla, měl jsme dojem, že naše země by byla ideálním zprostředkovatelem. … Nedovedl jsem si představit, že naše služba dala na doporučení Němců (jak mi později sdělil náměstek Černého Púčik) a zprostředkovatelské služby odmítla, protože by to nebylo v německém zájmu.“  Myslím, že jsme právě ukázali na jednoho válečného zločince nové doby, na jednu válečně zločinnou vládní politiku v jedné západoevropské zemi.

Jednání Bělehradu s umírněným představitelem kosovských Albánců Ibrahimem Rugovou Západu tedy nestačila. Jugoslávské vedení ovšem odmítlo rokovat s těmi, kdo si kladli za cíl své diplomacie odtržení Kosova od fede¬race. Země NATO svou hrozbu splnily a od 24. března 1999 po 78 nocí jejich letadla a rakety útočily na Jugoslávii, nejvíce na Srbsko. NATO ničí nejen vojenské cíle, ale také infrastrukturu v zemi (mosty, silnice, železnice, sklady pohonných hmot…). U obce Lužane zasáhne bomba autobus se čtyřiceti oběťmi na životech. Na mezinárodní rychlík Skopje – Bělehrad nalétává americký pilot dvakrát, než je vlak ve výbucu a v troskách a ohořelá těla všech věkových skupin se koulejí ze stráně. Bombardéry NATO používají mezinárodně zakázané kazetové bomby, které znásobují civilní ztráty. Používají i měkké grafitové bomby proti rozvodu elektřiny. Z trosek televizních a rozhlasových studií vyprošťují buldozery i lidé zohavená těla techniků, hlasatelů, redaktorů. Dalším cílem útoků jsou úřadovny. Bombarduje se i černohorské hlavní město Podgorica, a to v době, kdy se Černá Hora ujímá desítek tisíc kosovsko albánských uprchlíků. Před čím ti lidé prchají? Jednak před hrůzovládou UČK, a pak, jako v každé válce, před frontou. Pravda je, že skupiny místních Srbů po staletích poroby na Kosovu nutí některé Albánce se ze země vystěhovat. Jeden násilně vystěhovaný učitel s rodinou Srbům pověděl: „Kam bych chodil, tady je moje Albánie.“ Myslím, že to neměl říkat. Měl říct, že tady je jeho Jugoslávie, a že on se cítí být jejím albánským občanem. Nevím, třeba by ho ti Srbové nevystěhovali.

NATO vítězí, jihoslovanská strana má podle západních zdrojů po bombardování na pět tisíc mrtvých. NATO se Jugoslávii zaručí, že ona o Kosovo nepřijde. Ovšem podezřelé je už to, že si generálové z NATa vřele tisknou ruce s Hašimem Tačim, teroristou, po němž dříve pátral Interpol, teď je to ale státník „nového“ Kosova. UČK vylézá z lesů a děr, aby dokonala etnické čistky. Také se ale pokusí expandovat dál na jih Srbska, odkud vojáci teroristy vyženou. Proto UČK mění cíl a v roce 2001 se oboří na malou Makedonii, která o běžence z Kosova rovněž ve velkém a na vlastní náklady pečovala. Rok 2004 je v Kosovu ve znamení rozsáhlého etnického vraždění. Sedm a půl tisíc srbských rodin se totiž chce vrátit i bez bezpečnostních záruk, prostě ti lidé chtějí domů. Tentokrát Albánci vypálí padesát osm srbských vesnic a poboří sto dvacet pravoslavných kostelů a klášterů. Mezinárodní vojenské síly KFOR řádění vesměs jen přihlížejí. Němečtí KFOR nutí některé Srby z Kosova utéct, francouzští KFOR nechají srbské ženy rodit pod plachtami přeplněných uprchlických stanovišť. Sto metrů od ležení KFOR proběhně bitka mezi Albánci a Cikány-Romy, mezinárodní síly nezasáhnou. Od ochrany pravoslavného kostela v Podujevu odvolají naše vojáky Němci. Tři tisíce osm set dalších lidí se ocitá v důsledku vypalování domů bez přístřeší.

Proč právě Němci jsou vůči kosovským Srbům i Srbům obecně tak nepřátelští? Jedna možná odpověď je, že z tradice. Němci prohráli se Srby obě své války. Nabízí se však i jiná odpověď: Němci si zaplatili rozsáhlý podnik – Evropskou unii. V rozpadu Jugoslávie správně uviděli příležitost nových trhů pro své výrobky a novou levnou pracovní sílu do svých závodů i mimo Německo. A právě Srbové, když brání jugoslávskou federaci, německý ekonomický postup na Balkáně zpomalují. Své výnosné zájmy zde mají přirozeně i jiné země. Budované základny NATa obsluhuje šestnáct tisíc vojáků, samotné Spojené státy americké si v Kosovu postavily druhou největší vojenskou základnu mimo svou vlast. Do té se vejde až sedmdesát tisíc lidí ve zbrani. Tahle vojenská přesila má zdejší Albánce chránit před Srby. Před jakými Srby? Před těmi živořícími zbytky vybíjeného lidu v ghettech? Před těmi, kteří nesmí na svých políčkách dojít dál než padesát metrů od stavení, od zpustošeného, pobořeného domu?

Nejhůř se k srbské národnostní i náboženské menšině v Kosovu a Metochii chovají, jak už bylo řečeno, Němci a také Francouzi. V časech, kdy v Německu nesmějí lidé na veřejnosti používat slovo Cikán – slovo neutrálního významu, a kdy západoevropská média hledají za všemi rohy a „v každém škytnutí“ protižidovství, směl v uloupených srbských zemích proběhnout ještě jeden pogrom. Nechme mluvit Miroslava Polreicha: „V Kosovu byli prakticky do jednoho vyhlazeni Židé. Nedávno jsem byl pozván do pražské židovské obce na jedno vzpomínkové setkání k holocaustu. Ke konci jsem se přihlásil, že takováto setkání jsou velmi důležitá, ale že by se mělo také připomenout, že před několika lety proběhl nedaleko od nás další holocaust – v Kosovu. Nastalo mlčení. Až mě jeden z přítomných, můj známý, začal hájit, že jsem jinak dobrý člověk. Každá komunita má svá tabu. V této se nesmí říct nahlas, že USA a Evropská unie dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo.“

Nezávislost takzvaného státu Kosovo nejrychleji uznaly Německo, Spojené státy americké, Francie, Itálie a Velká Británie. Jak vidím nápravu kosovských záležitostí? Zahraniční vojáci musí zajistit bezpečný návrat do Kosova všech dvou set tisíc Srbů, kteří přežívají v uprchlických táborech ve vnitřním Srbsku. Srbům se musí vrátit veškerý jejich majetek. Pobořené domy jim postaví přímí viníci vandalismu. Kosovo a Metochie se navrátí Srbsku. Země vojenského uskupení NATO, které proti Jugoslávii válčily, zaplatí Srbsku a Černé hoře reparace ve výši, jakou vyčíslí OSN. Největší pokutu zaplatí Německo, USA, Francie, Velká Británie a Itálie. Komise pro vyšetřování zločinů proti lidskosti dohledají viníky všech pogromů v Kosovu a Metochii a přísně je odsoudí před mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. Ti kosovští Albánci, kteří nebudou chtít žít v Kosovu a Metochii, navráceným Srbsku, dostanou možnost prodat svůj skutečný majetek za tržní ceny a vystěhovat se do Albánie.