Thomas Fleming: Jak má Srbsko přežít americké impérium?

Moderátorka televize Republiky Srbské (v Banja Luce) mi položila otázku, na kterou jsem byl od minulého týdne, kdy jsem přistál v Bělehradě, dotazován každý den: „Co si myslíte o šancích Srbska získat v dohledné době kandidátský status na členství v EU?" Odpověděl jsem, jak odpovídám vždy: „Moc velké nejsou." O méně než hodinu později se moje prorocké schopnosti potvrdily. Chorvatsko: Da, Srbsko: Ne.

 Bělehrad po útoku válečných štváčů z NATO

Nevím, kdo si skutečně myslel, že by Srbsko onen tolik vytoužený status získalo. Dokonce i srbský prezident Boris Tadić, jehož politická budoucnost závisí (nebo přinejmenším by měla záviset) na dodržení svého slibu, že ze Srbska učiní respektovanou součást Evropy, věděl, co přijde a celé týdny snižoval význam těchto vyhlídek.

Z Evropské unie se nakonec stala potápějící se loď, která je zatěžkána dluhy prostopášných vlád Řecka a Itálie. Jak ještě dlouho budou němečtí daňoví poplatníci snášet Merkelovou a její velmi nákladný Drang nach Süden? Neefektivnost a, ehm, nepořádky Tadićova prozápadního režimu činí z Itálie a Řecka cosi jako Švýcarsko. A přijetí takové vlády by poslalo EU ke dnu, což si ale zaslouží. (Mimochodem, zadlužené Chorvatsko, které onoho statusu dosáhlo, může způsobit to samé.)

Proč se Srbové chtějí dostat právě do tohoto klubu? Německo razilo cestu rozbití bývalé Jugoslávie. Německo a Rakousko po staletí pletichařily s cílem dostat Balkán pod kontrolu. Ačkoli byly za amorální bombardování srbských civilistů odpovědné hlavně Spojené státy, země EU proti tomu vznesly jen minimum námitek.

Důvod těchto pošetilých nadějí je zřejmý. Srbsko je demoralizovaná země. Srbové, kteří bývali pokrokovými miláčky východní Evropy, zakusili dvě desetiletí démonizace a ujařmení. Důsledky byly katastrofální: ztráta duchovního centra Srbska (Kosova) ve prospěch albánských islamistů, vyhnání Srbů z Chorvatska, odtržení věrolomné Černé Hory, které bylo podporováno Spojenými státy a EU. Dokonce existuje separatistické hnutí povzbuzované Maďarskem, které působí ve Vojvodině. Není divu, že jsou Srbové tak pesimističtí a sklíčení!

Nejzjevnější známkou srbské demoralizace je nízká míra porodnosti, která nedosahuje úrovně reprodukce. Když hovořím se studenty a mladými páry, tak jim říkám, myslete méně na politiku a vnořte se do vážnějších životních záležitostí. Proč si dělat hlavu z nepoctivých politiků a nenávisti světa? Srbové byli podrobováni, ujařmováni a ponižováni Turky po 400 let, ale přesto přežili, aby se na začátku 19. století vzchopili a pozvedli. Zachovali si svoji věrnost pravoslavné církvi, udržující při životě jejich historickou vzpomínku na lidovou poezii, a byli velmi plodní a duchovně živí. Ani komunismus je nedokázal zkrotit, ačkoli tamní kolektivizace zemědělství byla chybou. A Bělehrad byl světlem v temném světě za železnou oponou. Ale to, co nemohl zničit komunismus, podkopává americký konzumerismus a arogance.

Své argumenty jsem podal v kostce, když jsem hovořil s jedním pravoslavným episkopem. Pokud Srbové ztratí svoji víru, identitu a vůli žít a množit se, na politické budoucnosti Balkánu nezáleží, neboť tam již žádní Srbové nebudou. Když se navrátí ke svým tradicím a začnou mít opět děti, budou schopni vydržet jakoukoli formu ujařmení, kterou na ně americké impérium a jeho evropští satelity uvalí.

Srbové si rádi vyměňují pesimistické poznámky o problémech světa, ale zřídkakdy jsou tak zasmušilí, aby odmítli si dát rakiji nebo si zazpívat. Srbové, na rozdíl od Rusů a Němců, nemají žádné nabubřelé touhy po dobývání světa, jejichž selhání by zlomilo jejich duši. Domnívám se, že by stačilo málo, aby se opět zotavili: vlastenecká vláda, školský systém, který není určen k ničení povah a myšlení dětí, šance získat slušnou práci.

Jak málo stačí je vidět, když jedete do Banja Luky. Rozdíl mezi Bělehradem a Banja Lukou není rozdílem mezi nocí a dnem, ale spíše mezi půlnocí a prvním ranním rozbřeskem. Srbové v Bosně a Hercegovině mají vyšší porodnost, a ačkoli jsou pochopitelně nervózní, tak působí dojmem, že mají poněkud větší důvěru v budoucnost.

Nahlíženo obecně, jejich opatrný optimismus není příliš opodstatněný. Jsou součástí svazového státu, jež zahrnuje bosenské Muslimy, kteří bosenské Srby nenávidí až do morku kostí a nikdy nepřestanou intrikovat, aby dosáhli včlenění Republiky Srbské v Bosně do Muslimy kontrolovaného státu. Bělehrad a Novi Sad byly bombardovány USA, ale to se nedá srovnávat s neuvěřitelným násilím a krutostmi, kterých se dopustily všechny strany konfliktu během občanské války v Bosně.

V Bosně jsem byl několikrát během války a těsně po ní. Kilometry a kilometry vypálených vesnic mi připomněly fotografie Německa z konce 2. světové války. Banja Luka nicméně vzkvétá. Starší srbský kostel je pěkně udržován a nová katedrála je, dá-li se to tak říct, senzační. Menším dojmem na mne působí dvě nové vládní budovy, na ty jsou ale v Bosně pyšní. Jedinou ohyzdností je jeden z nejošklivějších katolických kostelů na světě. Možná to zní nevěrohodně, ale vyjadřuji se jako katolík, který již viděl mnoho odporných kostelů. Ten šílený kostel musíte vidět a uvěříte. Myslel jsem si, že jde o zábavní park z 50. let, ale když jsem přišel blíže, tak jsem pochopil, že je to kostel.

Proč nejsou Srbové v Republice Srbské v Bosně tolik sklíčení jako Srbové v Srbsku? Myslím, že to částečně souvisí s malou rozlohou jejich území a poměrnou autonomií. Bosenští Srbové se musí smířit s vládou v Sarajevu a s řadou vměšování a záludnými Vysokými představiteli pro BaH, přičemž každý z nich je zjevně pitomější než ten předchozí. Tito vysocí představitelé neustále Srbům papouškují oficiální linii EU, OSN a USA: „Zapomeňte na Daytonské dohody a vše ostatní, co jste podepsali. Spolupracujte s námi na vytvoření Bosny a Hercegoviny, tj. jednotného, multietnického a sekulárního státu, který bude řízen lidmi, jež jsou potomky muslimů, kteří vás pronásledovali a okrádali po celá staletí."

Kdo ví, jak to nakonec v Srbsku nebo v Republice Srbské dopadne? Spojené státy a Evropská unie mají v těchto dnech lepší věci na práci, než ztrácet čas a plýtvat zdroji na ničení Srbů. Byla to legrace, když to šlo, ale museli jít dál. Stále tu je nevyřešená finanční krize v Evropě a USA, islámské povstání na Středním východě, dvě nevyhratelné války v Afghánistánu a Iráku. Zmenšování počtu Srbů ve světě bude prostě muset počkat.

Thomas Fleming, 11. 12. 2011

Zdroj: fleming.dailymail.co.uk, překlad: Karel Hyka

Thomas Fleming je politický komentátor a editor konzervativního časopisu Chronicles.

www.czechfreepress.cz