Václav Havel - president a občan. A humanista?

Napsal: Jan Skácel

Poznámka redakce: Přestože bývalý president zemřel v neděli 18. prosince, první článek na toto téma se zde objevuje až nyní z prostého důvodu. Hledal jsem text, který by splňoval nároky na objektivní hodnocení Havlova počínání v českém veřejném životě a sám jsem zatím neměl čas něco takového napsat sám. Zároveň to měl být článek přijatelný i pro ty, kteří na působení VH nahlížejí i tak, jak o něm v posledních dnech referují média. Takový článek, který můžete číst na následujících řádcích, jsem dnes náhodou našel. Sám se na kritické zhodnocení chystám přes vánoční svátky. A to zvláště z následujícího hlediska: humanismus - humanitární bombardování. Neboť smrt jakéhokoliv člověka neznamená "reset" jeho chyb a naprosto špatných a lidsky nepochopitelných kroků. R. Panenka

Velmi těžce se hovoří o životě člověka někomu, jehož názory na život i výkon věcí veřejných se podstatně liší, někomu, kdo po listopadu 1989 stál víceméně vždy na oné druhé straně a jehož životní hodnoty se v řadě věcí diametrálně rozcházejí. Pro věřícího křesťana, za kterého se považuji, je nejlépe ponechat soud na Bohu.

Václav Havel se narodil v patriarchální zámožné pražské rodině, což podle jeho přítele, zesnulého zpěváka Karla Kryla, silně poznamenalo celý jeho životní vývoj. Jeho dramatická tvorba, s jedinou výjimkou, silně připomíná absurdní divadlo, absurdní děj svým způsobem ve stejnojmenné době. Onou jedinou zmíněnou výjimkou je pokus o zachycení historie noci z 27. na 28. října roku 1918. Hra nese název „Zítra to roztočíme“ a pojednává o prvním československém ministru financí JUDr. Aloisi Rašínovi, v roli předsedy Československého národního výboru, když připravuje faktické převzetí moci a vyhlášení samostatného státu.

Je to vlastně ale jediné, co v jistém slova smyslu realisticky navazuje na jakousi rodinnou tradici. Jeho otec Václav byl totiž, byť jen krátce, předsedou Národně demokratické mládeže. Dům jeho předků, který byl dříve i jeho domovem, pak leží na dnes pojmenovaném Rašínově nábřeží. On sám, osobnostně i politicky, zůstal však prvnímu ministru financí Republiky Československé na hony vzdálen.

Společné měli jen jedno, oba dva zažili vězení, které však u Dr. Rašína trvalo roky, u Havla měsíce, nehledě na to, že nad Dr. Rašínem byl vynesený ortel smrti, který přijal s nesmírnou statečností. Hovořil-li Dr. Rašín v každém svém projevu o nacionalismu, který považoval za základní krédo našeho obnoveného státu, náš první polistopadový pan president jej označoval za Čecháčkovství a spojoval s tím všechno negativní na našem způsobu myšlení. Byl-li dr. Rašín v mnoha ohledech a často ke své politické škodě, nekompromisní, dokázal Václav Havel nalézt smysl pro účelový kompromis, který byl zcela nezbytný pro začátky disentu korunovaného vyhlášením Charty 77 a jejím dalším pokračováním, které vedlo k převzetí politické moci jejími hlavními představiteli po listopadu roku 1989.

Nejsem historik, který se detailně zabýval činností disentu, vím však tolik, že u jeho zrodu stáli většinově komunisté, kteří se rozešli s normalizačním režimem. K nim se pak přidali křesťanští aktivisté, v převážně míře katolíci. Liberální skupina, ke které patřil i Václav Havel, byla v silné menšině. Výhoda bývalých komunistů pak spočívala ve skutečnosti, že se nejlépe uměli pohybovat v onom poloilegálním prostředí. Navíc měli perfektní právní zázemí v univerzitním profesorovi Zdenku Jičínském, který stál zdánlivě v pozadí, dokázal však perfektním způsobem připravovat důležité dokumenty způsobem, aby byly pokud co nejméně trestně právně napadnutelné. Na příklad prohlášení Charty 77 vycházelo  z platností uzavřených Helsinských protokolů, což fakticky znemožňovalo právní postih.

Jako klasickou absurditu doby na příkladu, třeba vyjadřovala skutečnost, že v jednom šachovém přeboru Evropy v družstev, konaném v Moskvě, representoval SRN náš bývalý velmistr a někdejší kádrový komunista Luděk Pachman a při vzájemném střetnutí našich šachistů s Němci nesměl z rozhodnutí našich soudruhů náš mezinárodní mistr Václav Přibyl k utkání nastoupit a byl nucen se nechat kontumovat.

V samotném disentu docházelo občas ke konfliktu mezi bývalými komunisty, jejichž vliv postupně slábl a těmi ostatními. Zde se Václav Havel plně osvědčil, neboť dovedl nalézat vzájemné kompromisy, které pro tento účel byly nezbytné.  Ba první povolenou manifestaci od 10. prosince 1988, připadající na 17. listopad 1989, se nedostavil.

Zde třeba, na rozdíl od Alexandra Dubčeka, který se  spolu  se zástupci Italské radikální strany průvodu zúčastnil a byl následně zadržen komunistickou policii. Pro pořádek uvádím, že začátek akce byl ohlášen na Albertově a vše mělo skončit po průvodu na Vyšehradě. Ostatní již bylo nepovolené.  Nicméně již dva dny poté byl pod faktickým vedením Václava Havla svolán do Činoherního klubu v Praze ve Smečkách politický aktiv, na kterém bylo ustaveno Občanské fórum a na pondělí, dne 27. listopadu, vyhlášena generální stávka. Věci se daly do pohybu. Jisté je jedno.

Drtivá část společnosti si přála hladký přechod do demokratických poměrů a to bez jakéhokoliv násilí. Toto přání společnosti bylo Václavem Havlem, jako již faktickým vůdcem oposice přejímajícím politickou moc, beze zbytku splněno. Skutečnost, že si k realizaci tohoto plánu vypůjčil komunistického ministra JUDr. Mariana  Čalfu a dokázal z mocenského hry vymanévrovat Ing. Ladislava Adamce jako jediného, pro společnost  přijatelného člena stávajícího komunistického  vedení, je v podstatě zanedbatelná. Právě tak je nutno ocenit jeho odvahu i skutečnost, že se pustil do boje s režimem v době, kdy situace vyhlížela navenek dost beznadějně. Před světem jsme vypadaly jako tvůrci „sametové revoluce“ a hrozně se nám tleskalo.

Že v onom roce fakticky sametově proběhl převrat v Polsku a Maďarsku, na to se již poněkud zapomnělo. K ostrému střetu došlo formou ozbrojeného povstání jen v Rumunsku, který vedl k bleskové popravě autokratického diktátora Nicolaie Ceaucesca, nicméně ten převrat organizovali samí komunisté, aby hned následně komunistickou stranu zakázali.

Inu co, absurdní století mělo samozřejmě nejen absurdní divadlo, ale i absurdní historii. A tak se nakonec Václav Havel stal presidentem.  Začátkem letošního roku jsem při nějaké přednáškové akci na Metropolitní universitě slyšel od jednoho pána, který v exilu vydával s Pavlem Tigridem  časopis Svědectví, že o jeho ustanovení na tuto funkci rozhodla CIA. A to na návrh Pavla Tygrida. Jméno toho pána jsem úspěšně zapomněl. A tomu rozhodování o našem příštím presidentovi jsem jaksi nebyl přítomen. Takže, jen sděluji, co jsem na univerzitní půdě slyšel. V podstatě za ten klidný průběh převratu bychom asi měli být Václavu Havlovi nesporně vděčni. Pokračovat v obrácené  formě občanské války, kterou nevyhlášeně po roce 1948 prováděli komunisté pod zástěrkou zostřeného třídního boje formou odvety by pravděpodobně vyneslo další kádrování a možná i dost krve. Nevím.

A pak již začalo vše, s čím jako český nacionalista nemohu souhlasit. Omluva sudetským Němcům. Za co? Že nám chtěli vládnout? Za to, že nás chtěli jako národ etnicky zlikvidovat?  Za Lidice, Ležáky? Za těch třistatisíc obětí na životech? Za to, že v období tak zvaného Protektorátu byly všude dvojjazyčné nápisy a to napřed německy a pak česky? Za hrůzy koncentráků? Zde odpovídám sám za sebe. Ani náhodou. Za nepolitickou politiku? Co to vlastně je? Jistě se hodí do onoho absurdního 20. století. Ale vytvářet vlastní samozvané elity mimo rámec zvolený demokratickými volbami je jistě také absurdum. Vzpomeňme rok rozpadu Československa. Místo toho, aby učinil vše pro obhájení celistvosti státu, seděl a čekal, aby se pak nechal zvolit presidentem České republiky.

Nepokusil se ani o legitimní řešení, kterým bylo nesporně lidové hlasování. Ve jménu humanity se postaral o likvidaci zbrojní výroby na Slovensku, což vyvolalo obrovskou nelibost. Výsledkem bylo, že trhy obsadili jiní.

Mluvil o lásce a pravdě, aby v době ostudné vojenské intervence NATO proti Jugoslávii hovořil o humanitárním bombardování a to vůči srbskému národu, který v nás vždy viděl starší a vzdělanější bratry. Ve svém televizním vystoupení v roce 2009 opakovaném v den jeho smrti dne  18. prosince v České televizi pod titulkem „Jednou budem dál“, opakoval své teze o občanské společnosti a vyslovil víru, že dojde k její plné realizaci za dvacet let, konkrétně hovořil o roku 2029. Přitom - jaká je současná realita dvacet dva let po pádu komunismu? Morálně, politicky i ekonomicky rozložená Evropa pod taktovkou národa, který již po dvakrát dovedl náš světadíl ke katastrofě a teď tak činí po třetí. A naše republika? Země s okleštěnou státní suverenitou, s velmi obtížnou vymahatelností práva, nefunkčními správními orgány, byť zatím víceméně s reálně dobře fungující ekonomikou, což je asi specifická absurdita našich vnitřních poměrů. Nejsem oprávněn soudit. Zde na zemi vysloví svůj soud historie, tam někde jinde Bůh. Dovolil jsem si vyslovit jen svůj názor k zamyšlení.